Dětství jsem prožil v hlavním městě, pár let v cizině a posledních 13 let žiju v malebné barokní vesnici Valeč v západních Čechách. Živobytí si z velké části obstarávám agroekologickým farmařením, kdy něco málo sníme sami a valnou část prodávám ostatním domácnostem, rozuměj: přímo koncovému spotřebiteli. Zdroji pro výrobu jídla mi jsou vysokokmenné ovocné sady, stádo mléčných ovcí, několik včelstev, zeleninová a bylinková zahrada a budova zpracovny. Vzniká mi tu zboží, které si každá hospodyňka ráda vybalí na své kuchyňské lince. Hotovo, farmařením se živit dá, deset patnáct zemědělských hektarů stačí, zbytek je um člověka.

Jenomže jsem zjistil, že samotné dovednosti nestačí na to, abych jednak zvládal svou praxi podřídit principům environmentální udržitelnosti, plnil při tom všechny legislativní nároky a nadto se při tom obojím nezadlužoval nebo nemusel své farmaření finančně sanovat z externích zdrojů.

Naše vyspělá společnost oplývá talenty a nadšenci pro realizaci správných agrotechnických postupů. Máme vědecký aparát, který nás orientuje v tom, kterou půdu jakým způsobem udržitelně obdělávat. Podíl “uvědomělých” konzumentů, kteří si nenechají své chování určovat pouze cenou jídla, stoupá… To všechno je ovšem k ničemu, když není kde ta environmentálně, společensky, nakonec i ekonomicky smysluplná opatření uplatňovat. Když je 90% (české) zemědělské půdy obděláváno konvenčně = na celkem velkém a v podstatě veřejném prostoru ročně proběhnou čtyři až sedmnáct aplikací ochranných prostředků, tedy látek, které na svých obalech mají ikony s leklou rybou, pahýlem stromu nebo lebkou a hnátou. Na venkově takovou praxi vídáme často, však se v průběhu celého roku odehrává kolem každé běžné vesnice.

Dokud česká legislativa umožní, aby se taková praxe ekonomicky vyplácela, nikam se nehneme. Vydávání oficiálních dokumentů o tom, jak ministerstva touží po přívětivém venkovu, situaci nezmění. Zato finanční podpora dál proudící do sektoru obecně ovládaného byznys společnostmi, které si venkovskou/zemědělskou kulisu vybrali pro koncentraci zisku, chorý stav udržuje, ba prohlubuje. Farmáři, kteří hospodaří bez destruktivních dopadů na životní prostředí, sociální spravedlnost, či s ohledem na mimoprodukční funkce krajiny, zůstávají vmezeřeni mezi široširé monokulturní industriálně využívané lány.

Nevěřím tomu, že síla spotřebitelských peněženek donutí dealery tlačit na své dodavatele, aby výrobce zmotivovali k šetrnější výrobě a distribuci obchodovaného zboží. Do nějaké míry lehce ano, ale normu pro zboží v regálech supermarketů ať pořádně nastavuje někdo jiný, než ti kdo vydělávají na hladu strany druhé. Nechť ten “někdo jiný” je objektem této žaloby.

Pomožme si jednovětným prohlášením platným i bez hlubokého kontextu: Český legislativní rámec neumožňuje vyrábět, zpracovávat a distribuovat potraviny zároveň environmentálně i ekonomicky udržitelně. Chtěl bych to změnit a pomoc tak nejen sobě, ale všem, kdo české potraviny konzumují a žijí v této zemi.