Rozsah klimatické krize jsem si začala intenzivněji uvědomovat v jihoafrickém Kapském Městě, kam jsme v roce 2017 přestěhovali s manželem. Město je prostoupeno nádhernou přírodou, horami, oceánem, nedaleko leží rozlehlé národní parky, je možno pozorovat velryby, tučňáky, delfíny a spoustu dalších zvířat. Byli jsme okamžitě okouzleni, o to víc nás pak ale znepokojovaly informace o vymírání druhů, které jsme znali z každodenního života a nebyly pro nás jen obrázkem v knížce.

Podivovali jsme se prapodivné logice obchodu s rybami, kdy jihoafrické ryby cestovaly na Nový Zéland a ty novozélandské do Afriky, a když už člověk zašel na lokální rybu, nebylo nezvyklé k ní dostat jednorázový plastový příbor. Procházka po takovém obědě pak často zahrnovala posezení na pláži s vyvrženými plastovými odpadky.

Naše prozření vyvrcholilo obrovským suchem a tzv. vodní krizí, kdy celému městu hrozilo, že mu dojde voda. Tehdy jsme několik měsíců žili jen s 50 litry vody na den, toaletu splachovali jen  jednou denně, a to navíc vodou z nádobí nebo sprchy, jejíž délka byla striktně omezena na 2 minuty. O napouštění bazénů nebo kropení zahrad si v parném létě mohli lidé nechat jen zdát, fontány vyschly. Ani v restauracích se nesmělo splachovat a ruce jsme si tam směli mýt jen antibakteriálními gely – kohoutky byly zavřené. V obchodech probíhaly tahanice o plastové barely na vodu, lidé hystericky hloubili studny a navzájem se udávali v tom, jaká pravidla kdo nedodržuje.

Tahle zkušenost nás navždy poznamenala. Vodu už nebereme jako samozřejmost, která kdykoliv vyteče z kohoutku. I v Praze teď toaletu splachujeme pitnou vodou minimálně, nádobí nemyjeme pod tekoucím proudem a jednoduše k vodě přistupujeme jako k něčemu vzácnému.

Bylo pro nás zajímavé pozorovat, jak se o několik měsíců později začalo sucho projevovat i v české krajině a Češi procházeli podobnými omezeními, jaká v Africe platila třeba dva tři roky před tou opravdovou krizí (víc o našem životě bez vody je tady).

Pokud odhlédnu od naší bezprostřední zkušenosti, téma globálního oteplování snad nemůže minout nikoho, kdo se v dnešní době pohybuje na internetu a sociálních sítích. Kromě různých analýz a rozhovorů s vědci pak z mainstreamovějšího soudku rozhodně měla obrovský vliv minisérie BBC Blue Planet 2, která na nás psychologicky zapůsobila podobně, jako když jsme jeli pozorovat roztomilá tučňáčí mláďata a pak se na infoceduli dozvěděli, že za pár let vyhynou. I díky Blue Planet se z ochrany životního prostředí stalo téma i v mé sociální bublině, a to také pro starší ročníky, které mají někdy tendenci toto téma odmítat. S přáteli jsme si začali posílat texty, různé life hacky, eko varianty používaných přípravků, odstrašující příklady apod. 

Jelikož jsem celkem úzkostná povaha, ani mně se nevyhnul enviromentální žal. Zprávy, které dávaly lidstvu posledních 12 let na odvrácení apokalypsy, mne zastihly v období šestinedělí. Když v rukou držíte dítě, které má před sebou celý život a víte, že jeho budoucnost může být o dost jiná, než byste si pro něj přáli, je to velká deprese. V té době jsem taky musela všechny informace na chvíli vytěsnit.

Co mě na klimatické krizi děsí nejvíc? Mám strach, že se my všichni staneme migranty bez domova, mám strach ze ztráty kořenů. Na základě prožité africké zkušenosti se bojím nedostatku vody a co to provede s lidskou mentalitou, bojím se válek o vodu. Ráda bych utopicky věřila, že každý z nás může pozitivně přispět k odvrácení klimatické apokalypsy, ale myslím, že to nakonec musí být především vlády jednotlivých států. Aktuální pandemická krize ukazuje, že dokud nenařídí restrikce stát a své občany neusměrní, k efektivní změně nedojde.