Chci, aby se vláda postavila klimatické krizi čelem. I když to udělá, čekají nás teplotní výkyvy, které nikdo nepamatuje. Neumím mít v takovém světě vyhlídky na budoucnost. Pocházím ze zdevastanované krajiny Karvinska a chci, aby vláda náš region navrátila do rovnováhy s přírodou. Uhelné regiony, jako je ten můj, musí znovu nalézt ztracenou historii a obdržet vyhlídky na budoucnost, které lidi (včetně mě) ve zdevastovaném regionu udrží.
Inspirovaly mě skupinové žaloby ochránců klimatu v Evropě, jako úspěšná žaloba proti holandské vládě, i úspěšná opozice Londýňanů proti stavbě třetí letištní dráhy v Heathrow. Díky nim existuje naděje, že se při budoucím plánování budou brát větší ohledy na klimatickou zátěž a rychleji snižovat emise skleníkových plynů. Což je předpoklad k tomu, aby se změna klimatu nedostala za hranici, za kterou už nebude možné ji zastavit. A přesně to čekám a požaduji i od české vlády.
Moje generace je generace strachu. Místo mládí a volnosti jsme odkázáni na frustraci a nejistotu ohledně vývoje naší planety. Klimatická krize není pouhou politickou ideologií, nýbrž představuje komplexní problém přesahující do sociálních a ekonomických oblastí. Jednou z rolí státu je i chránit své občany a prostředí, ve kterém žijí. V tom Česká republika fatálně selhává. Ignorace naší vlády dosáhla takové úrovně, že nám nezbývá, než se otočit k soudům, tak jako desítky environmentálních spolků po celém světě.
Žili jsme v Kapském městě v době, kdy ve městě došla voda. Tahle zkušenost nás navždy poznamenala. Vodu už nebereme jako samozřejmost, která kdykoliv vyteče z kohoutku. I v Praze teď toaletu splachujeme minimálně, nádobí nemyjeme pod tekoucí vodou a jednoduše k vodě přistupujeme jako k něčemu vzácnému.
Připojil jsem se ke Klimažalobě, protože mě frustruje, že český stát nedělá, co slíbil. Všechny strany měly ochranu životní prostředí ve svých programech a Česká republika se v mezinárodních smlouvách zavázala, že bude snižovat emise skleníkových plynů. Neboli náš stát dostal za úkol bránit trvalým změnám klimatu. Pohled na českou krajinu i výzkumy životního prostředí je ale smutný. Vidím, že stát své úkoly neplní. Proto bohužel nezbývá, než ho k tomu zkusit přimět. Žalobu vidím jako rázný krok, avšak konstruktivní, ne nepřátelský.
Na akutní sucho jsem narazil už v roce 2014 v kurzu fyzické geografie, kde jsem náhodou sledoval průtoky řek a naměřené srážky v příslušných měřících stanicích. Dle dat tehdy pořádně nezapršelo několik měsíců. To byl moment, kdy mě začalo sucho znepokojovat. Tehdy jsem byl ale členem poměrně malé komunity lidí, kteří tento fenomén sledovali spíše v odborné rovině.
Jako malý kluk jsem se toulal v okolí svého domova a pozoroval ptáky. Zkoumat živé tvory jen tím, že je mohu dlouho pozorovat, mi vždycky přinášelo do života radost. Proto se strachem pozoruji, jak rychle se mění příroda v místech, která miluji a na která se často vracím. Změny, které dříve probíhaly pozvolna, se najednou stanou rázem, v průběhu mého relativně krátkého života. Místa, kde jsem se brodil po kolena ve vodě jsou teď suchá…
ČÍST DÁLE
Dětství jsem prožil v hlavním městě, pár let v cizině a posledních 13 let žiju v malebné barokní vesnici Valeč v západních Čechách. Živobytí si z velké části obstarávám agroekologickým farmařením, kdy něco málo sníme sami a valnou část prodávám ostatním domácnostem, rozuměj: přímo koncovému spotřebiteli. Zdroji pro výrobu jídla mi jsou vysokokmenné ovocné sady, stádo mléčných ovcí, několik včelstev, zeleninová a bylinková zahrada a budova zpracovny. Vzniká mi tu zboží, které si každá hospodyňka ráda vybalí na své kuchyňské lince…
Myslím, že lidem začíná docházet, že klimatickou krizi nezvrátí výměnou igelitové tašky za látkovou, poctivým tříděním odpadu, zhasínáním světla na chodbě nebo kupováním jídla od místních zemědělců. Lidi podle mě tuší, že tenhle problém je větší a že na něj oni sami nestačí. A teda že je potřeba, aby ti nahoře s tím něco udělali. Dost se to za poslední léta posunulo. Lidé už vnímají klimatickou změnu jako fakt velký průšvih, protože to vidí na lesech za svým domem, na sousedovic studně, která už nemá skoro žádnou vodu a tak. Jenom se lidé ještě nerozhoupali, aby to právo na kvalitní životní prostředí, které máme i v ústavě, začali vymáhat.
Říká se, že bez vody není život, a pro českou krajinu to platí obzvlášť, protože jsme právem nazývaní nejen „srdcem Evropy“, ale také „střechou Evropy“. Všechna voda, která zde naprší, od nás odtéká. A neměli bychom se tedy, právě jako srdce Evropy, snažit o šetrné a poctivé zacházení s vodou v krajině?
