Jak závažným problémem je klimatická krize, jsem si začala uvědomovat zhruba před rokem, chvíli po narození třetí dcery. Při pročítání zpráv jsem čím dál častěji narážela na text Grety Thunberg o rostoucích emisích CO2 a katastrofálním stavu klimatu. Z počátku jsem byla dost překvapená, protože jsem si myslela, že ekologická situace se celosvětově spíše zlepšuje. Jako problém jsem vnímala spíše plastové odpady, drancování zemědělské půdy a znečišťování podzemních vod pesticidy. Tak jsem začala studovat další zdroje a najednou mi došlo, do jak obrovské katastrofy se jako planeta řítíme. Byla jsem v šoku. Přestalo mi dávat smysl uspávat své tři malé děti a představovat si, jak bude svět vypadat, když ony budou vyrůstat. Vzpomínám si na situaci, kdy si starší dcery vesele povídaly o tom, jak já se za nějaký čas budu starat o jejich děti, a na mě místo radosti padlo čiré zoufalství. Představila jsem si dramatické oteplování, nedostatek vody, neúrodu a z toho vyplývající sociální problémy. Tohle zoufalství se jen prohloubilo po přečtení knihy Náš dům je v plamenech právě od Grety Thunberg.

Začala jsem o klimatické krizi mluvit s lidmi okolo sebe. Překvapilo mě, že hodně mých známých si o klima dělá stejné starosti jako já, asi proto, že extrémní horka, teplé zimy, sucha, požáry a orkány zažíváme jednoznačně častěji a té změny si nejde nevšimnout. U jiných známých jsem se často setkala s názory, že CO2 není žádný závažný problém, stačí vysázet stromy a podobně.

Jako lékařka vím, že člověkem způsobená změna klimatu bude mít negativní vliv na zdraví lidí. Nejhůře dopadne na ty nejslabší, tedy děti, staré lidi, těhotné a pacienty trpícími chronickými onemocněními. Častější bude extrémní počasí a z toho vyplývající vyšší riziko zranění při orkánech, požárech, povodních. Původci infekčních onemocnění se mohou rozšířit z tropických oblastí do našich končin (například malárie, průjmová onemocnění, horečka dengue), hrozí zvýšený výskyt alergií kvůli přesunu druhů kvetoucích rostlin, hrozí podvýživa z neúrody, snadnější šíření škůdců, nedostatek vody, eroze půdy, častější extrémní jevy počasí jako sucha, silný déšť.

Ukazuje se, že klimatická krize má vliv i na lidskou psychiku. Lidé mají při extrémním horku tendenci reagovat podrážděně až agresivně. Už dnes se ve svém okolí setkávám s lidmi trpícími takzvaným enviromentálním žalem. S lidmi, kteří mají z katastrofických klimatických scénářů obavy. Někteří mají pocity bezmoci a viny, prožívají strach, paniku, bolest, mají potíže se spánkem, jsou depresivní. Tento stav zažívají jednotlivci, ale i vědci, kteří se klimatickou krizí zabývají. Věří, že svět se řítí do ekologické katastrofy a nikdo s tím nic nedělá.

Na klimatické krizi mě asi nejvíc děsí to, že fakta jsou jasná a známá. Pokud do pár let dramaticky nesnížíme emise skleníkových plynů, dojde k takovému přehřátí planety, ze kterého už nebude návratu. A i přesto vlády jako ta naše nepodnikají dostatečné změny. Jako jednotlivci se můžeme ujíst veganské stravy a jezdit na kole za sněhu a deště, ale dokud budou lítat tuny CO2 komínem hnědouhelné elektrárny v Počeradech a jiných podobně zoufale neúčinných, přijde veškerá naše snaha nazmar.

Ačkoliv často propadám zoufalství při představě klimatické katastrofy, pořád doufám, že máme ještě možnost zabránit nejhoršímu, tedy tomu, že naše planeta bude neobyvatelná. Tahle možnost ale existuje jen tehdy, pokud uděláme radikální reformy v energetice, dopravě a podobně. Takže cesta je. Ale musí být i vůle je prosadit. 

Ke spolku Klimatická žaloba jsem se přidala, protože pro mě představuje smysluplnou cestu ke změně. Inspirovaly mě skupinové žaloby ochránců klimatu v Evropě, jako úspěšná žaloba proti holandské vládě, i úspěšná opozice Londýňanů proti stavbě třetí letištní dráhy v Heathrow. Díky nim existuje naděje, že se při budoucím plánování budou brát větší ohledy na klimatickou zátěž a rychleji snižovat emise skleníkových plynů. Což je předpoklad k tomu, aby se změna klimatu nedostala za hranici, za kterou už nebude možné ji zastavit. A přesně to čekám a požaduji i od české vlády. Přeji si, aby konečně začala jednat a iniciovala změny, které povedou k účinnému snižování emisí skleníkových plynů a které už dávno měly být učiněny. Aby i další generace měly naději na budoucnost.