Jako malý kluk jsem se toulal v okolí svého domova a pozoroval ptáky. Zkoumat živé tvory jen tím, že je mohu dlouho pozorovat, mi vždycky přinášelo do života radost.

Proto se strachem pozoruji, jak rychle se mění příroda v místech, která miluji a na která se často vracím. Změny, které dříve probíhaly pozvolna, se najednou stanou rázem, v průběhu mého relativně krátkého života. Místa, kde jsem se brodil po kolena ve vodě jsou teď suchá. S vodou odešel hmyz, s hmyzem ptáci. Čejky, bekasiny, chřástalové. Ti, ze kterých jsem poskočil nadšením, když se ozvali nebo ukázali.. Dnes už na těch místech nejsou, zmizeli před očima a to je mi líto. Nejen, že je mi to líto, protože mi chybí pro můj život důležitý pocit radosti, ale začínám být naštvaný.

Vím, že by to mohlo být jinak, kdyby se všeobecný zájem chránit naši přírodu dostal do popředí našich snah. Jenže někdo sedí na té pomyslné pokličce a nechce nechat ochranu přírody naplno vzlínat. Někdo se to snaží brzdit.

Nechci vinu svalovat jen na politiky, protože to jsou zástupci a vzorek naší společnosti. A právě ta dlouho odmítala, že k přírodě musíme začít přistupovat s větší úctou. Jenže dnes už celým světem zní silný hlas, který nabádá k větší šetrnosti, ohleduplnosti a hledá cestu k obnově harmonie mezi člověkem a přírodou. Ten hlas je o to silnější, když je podpořen viditelnými problémy, které klimatická změna přináší. Jako inteligentní bytosti, chceme předvídatelné problémy řešit včas, komplexně a systémově. Nechceme nechat zvítězit lenost a hamižnost, která pudí lidi dohánět situace až na samý pokraj. Až když nám všechno uschne…, až když se druh ocitne na hraně vyhynutí…, až když pobijeme stáda krav a ovcí, protože jim nevyroste dost trávy…

Postoj mrtvých brouků, kteří řídí tuto zemi, je bezohledný, sobecký a především nebezpečný. Mnohé padne za oběť našemu přešlapování na místě. Tomu já nedokážu přihlížet. Proto jsem se rozhodl přidat ke klimatické žalobě.