Nikola je referent povrchových a podzemních vod na Povodí Vltavy. Plnou výpověď Nikoly Vernerové o stavu vodohospodářství v ČR naleznete zde, následuje zkrácené svědectví:

Říká se, že bez vody není život, a pro českou krajinu to platí obzvlášť, protože jsme právem nazývaní nejen „srdcem Evropy“, ale také „střechou Evropy“. Všechna voda, která zde naprší, od nás odtéká. A neměli bychom se tedy, právě jako srdce Evropy, snažit o šetrné a poctivé zacházení s vodou v krajině?

Nedostatek vody v naší krajině je dnes velkým tématem, všichni se předhánějí s pojmy „šetříme s vodou“ či „vracíme vodu do krajiny“. Z pohledu zaměstnance státního podniku Povodí Vltavy jsem k tomu ale trochu skeptická. Zdá se mi, že stát klade důraz především na rybníky, vodní nádrže a tůně. Tady je ovšem důležité zdůraznit, že tato díla slouží k retenci povrchové vody pouze lokálně, přičemž tůně se budují často jen jako doplněk k rybníkům. Dno rybníků je logicky velice zhutněné, břehy zejména u rybníků opevněné, a tak se přes ně do půdy mnoho vody nevsákne.

Asi je jasné, že sehnat jeden pozemek na rybník či tůň je daleko jednodušší, než sehnat deset pozemků na rozsáhlejší akci jako je vytvoření/obnovení mokřadu nebo revitalizace vodního toku. Ačkoliv pojem revitalizace znamená v oborech životního prostředí „návrat k přírodě blízkému stavu“, leckdo si tento pojem vykládá po svém. To je zapříčiněno jak nedostatečnou legislativou, tak nevhodně nastavenou dotační politikou.

Co se týče udržování kvality vody a zadržování vody v krajině, je česká legislativa velmi nedostatečná a možnosti státních správ velmi omezené. Státní podniky Povodí jsou pouze doporučující orgány, nemají dostatečné legislativní pravomoci k tomu zakázat či přikázat nějakou variantu. Hlavní slovo mají vodoprávní, tedy městské úřady, které jsou však často pod tlakem developerů. Povodí s. p. jsou pouze doporučující orgány, které mají na starosti pouze vodu ve vodních tocích a nádržích, dle vodního zákona by se neměly vyjadřovat k vodním ekosystémům jako celku. Povodí může v podstatě výslovně zakazovat jen stavby v aktivní zóně záplavového území nebo při prokazatelném poškození vodního režimu v krajině. Povodí s. p. navíc mají ve správě jen přibližně polovinu všech vodních toků v ČR, druhou polovinu spravuje státní podnik Lesy ČR a malou část toků mají ve správě samotné obce či soukromé subjekty. Ve správě povrchových vod je vzájemná komunikace komplikována poddimenzováním státní správy v oblasti ochrany přírody a zemědělství, a tudíž je nejednotná. Maximální limity jakosti vod jsou pro všechny vodní plochy stejné. Neexistuje žádná legislativa, která by u nás rozlišovala mezi kvalitou vody v rybníce a potoce v lese či mezi kvalitou vody v různých typech nádrží, např. intenzivní chovný rybník vs. požární nádrž. Vždy záleží na provozovateli/vlastníkovi dané nádrže nebo čistírny odpadních vod, kolik může či je ochoten věnovat do šetrnějšího hospodaření a lepších technologických zařízení (připomínám opět nedostatek finančních prostředků a podpory).

V posledních letech dochází vlivem zvyšování teploty a menších srážek k rapidnímu snižování hladiny podzemních vod v celé republice, v mělkých i hlubokých vrtech čerpání podzemní vody. Oblasti, které jsou nedostatkem podzemních vod nejvíce postižené, jsou severní a severovýchodní Čechy a jižní Morava. Stejně tak jsou již běžné velmi nízké (podnormální) průtoky na všech hlavních vodních tocích, nejvíce dotčená je opět jižní Morava (řeka Dyje).

Mělo by tedy smysl, aby se pozměnily dotační programy a došlo k větší legislativní podpoře lužních lesů, mokřadů a skutečně přírodního rozvolňování toků. Dojde se tak k efektivnějšímu doplňování podzemních vod, k ochlazení lokálního mikroklimatu, a hlavně k čistším vodám povrchovým i podzemním. Nelze klást důraz hlavně na vodní nádrže, když právě mokřady a také listnaté stromy, jsou esenciální přírodní čistírnou vod a ovzduší.

Při v současnosti velmi rychle postupující klimatické změně nejde propagovat jen „boj se suchem“. Řešení musí být komplexní, založena nejprve na důsledné legislativě a osvětě.

Od hospodaření na půdě, přes vodní ekosystémy až po městské zástavby. Při navrhování řešení a legislativy je nutné brát v úvahu všechny složky krajiny a zvažovat vlivy jak na ně, tak na člověka v dlouhodobé perspektivě. Již není možné a správné zaměřovat se pouze na krátkodobý zisk. Převládající intenzivní hospodaření ve všech oblastech pouze zhoršuje ekologickou stabilitu krajiny a její schopnost vypořádat se s nepříznivými vlivy a extrémními výkyvy.