Někteří Havířovu říkali „Město zeleně”. A možná ještě říkají, vedení pohledem na zelený pás lemující město ze západu podél meandrů řeky Lučiny, na Dlouhou třídu s její habrovou alejí a okrasnými zahrádkami nebo na stromy osázené dvory městských domů. Jako by jedno město mohlo být zároveň zeleně a zároveň havířů. Dukla, Lazy, František, 9. květen. Těžební věže na obzoru prozrazovaly a prozrazují, která barva městu doopravdy vládne.

Vyrůstat v Havířově znamená postupně se zbavovat iluze, že jste se narodili do historie. Že zámek Šumbark, Kotulova dřevěnka nebo ona zelená louka, na které bylo město postaveno, jsou součástí přírodního a kulturního dědictví, ke kterému se můžu významově upnout. Ne. Já můžu patřit k Havířovu, ale Havířov – podobně jako měsíční krajina u Doubravy, „Karvinské moře” nebo ostravské haldy – nikam nepatří. Protože jestli jsme kdy nějaké kořeny měli, byly nám vytěženy tak jako kostelu sv. Petra z Alkantary. 

Když jsem byl malý, stírali jsme z okenních parapetů černý popílek, který vítr zavál od komínů ostravských železáren, kde se místním uhlím topilo. Dnes už ho sice díky instalovaným filtrům nestíráme, těžba uhlí ale pokračuje a uhlí je dál spalováno jak v průmyslu, tak v uhelných elektrárnách a teplárnách. Co oko nevidí, to srdce nebolí, že?

Chápání přírody ne jako lesoparku, do kterého se musím vydat s lahví vody, svačinou a repelentem, ale jako ekosystémů, jejichž vodní cykly a nedotknutost plasty a chemikáliemi je třeba chránit, jsem objevil teprve mimo svůj rodný region. Zjistil jsem, co je to skleníkový efekt a jak souvisí s kolapsem ekosystémů po celém světě, včetně těch českých. Zjistil jsem, jak ke skleníkovému efektu přispívá uhlí, kvůli kterému byla krajina mého rodného kraje vytěžena, a jak málo času nám zbývá s těmito aktivitami přestat.

Z vědeckých pozorování vyplývá, že za suchem, které vede k nízké úrodě, a za umírajícími lesy, může skleníkový efekt, který tolik nezbytné pravidelné srážky posouvá do severnějších částí kontinentu. Prý si máme zvykat na zimy bez sněhu, rozpraskanou ornici a uschlé stromy. Já to tak ale nechci! Žádný rozumný člověk to tak nemůže chtít! Pokud existuje šance s tím něco dělat, musíme se jí chopit. Česká vláda musí začít jednat.

Neříkám, že se nic neděje. Povědomí o přijatých zákonech a politikách v boji proti změně klimatu mám díky své práci velmi dobré. Jenže, neděje se toho dost a neděje se to dost rychle. Pokud vedle některých politiků, kteří volají po „zdrženlivé” a „rozumné” změně našeho hospodářství vypadám jako radikál, je to jen proto, že usiluji o rozhodnou odpověď na podle všech informací obrovský problém a nebojím se kvůli tomu jít do rizika. Protože v tom největším riziku už dávno jsme.

Jsem přesvědčený o tom, že Česko se musí co nejdříve zbavit uhlí, ropy a ideálně i zemního plynu. Uhelné regiony, jako je ten můj, musí znovu nalézt ztracenou historii a obdržet vyhlídky na budoucnost, které lidi (včetně mě) ve zdevastovaném regionu udrží.

Nejsem zastáncem soudního řešení sporů. Pokud ale česká vláda nepřikládá změně klimatu vážnost, kterou si zaslouží, odkládá nezbytné zákony, neřídí se vlastními strategickými dokumenty, zdráhá se významně investovat do čistých technologií a klade klacky pod nohy jediné nadnárodní organizaci, která usiluje o skutečné řešení klimatické krize, Evropské unii, může být rozsudek soudu jediným způsobem, jak přimět naši vládu razantně a včas zakročit.