Připojil jsem se ke Klimažalobě, protože mě frustruje, že český stát nedělá, co slíbil. Všechny strany měly ochranu životní prostředí ve svých programech a Česká republika se v mezinárodních smlouvách zavázala, že bude snižovat emise skleníkových plynů. Neboli náš stát dostal za úkol bránit trvalým změnám klimatu. Pohled na českou krajinu i výzkumy životního prostředí je ale smutný. Vidím, že stát své úkoly neplní. Proto bohužel nezbývá, než ho k tomu zkusit přimět. Žalobu vidím jako rázný krok, avšak konstruktivní, ne nepřátelský.

Vyrůstal jsem na sídlišti v Praze a i když jsme s rodinou trávili hodně času na chalupě nebo v lesech na závodech orientačního běhu, cítil jsem se jako městské dítě – spíš bez hlubšího vztahu k přírodě. Přesto jsem bral jako samozřejmé, že se příroda neničí. A nepamatuju si, že by to třeba někdo ze spolužáků měl jinak. Házet odpadky na zem nebylo normální ani zajímavé. Odpad třídili všichni, stromy a kytky neničil nikdo. Věřím, že tuto základní slušnost k životnímu prostředí, rostlinám a zvířatům mají v sobě všichni Češi.

Až později jsem si ale uvědomil – myslím, že skrze čtení zahraničních médií, ve kterých byla v jednu dobu publikována řada prohlášení klimatologů i organizací jako OSN – že neházení žvýkaček na zem a nepálení plastu v kamnech nevyváží masivní znečištění, které páchají státy anebo dopouštějí, aby jej páchalo pár firem. Tedy že šetrné (spotřebitelské) chování jednotlivců může fungovat jako vzkaz politikům, že na tom voličům záleží, ale na celkové znečištění planety má malý vliv.

Živím se jako programátor a pocházím z rodiny s tradicí vědeckých a technických profesí. Myslím si proto, že je mi vlastní věcný a racionální přístup k problémům. Změnu klimatu vnímám jako jasný problém, jehož možná řešení jsou dobře popsaná, a mrzí mě, že se dostatečně nerealizují. Zvyšovat povědomí o tom, že neexistuje žádná planeta B, je vždy na místě, ale teď je třeba především jednat. Moc v tomto ohledu leží na úrovni států. A ten náš chci adresovat právě prostřednictvím Klimažaloby.