Pokud soud vyhrajeme, stát bude mít povinnost začít doopravdy jednat a cesta k zásadnímu zpomalení změny klimatu bude otevřena. I kdybychom nevyhráli, podpoří žaloba věcnou debatu na celostátní i regionální úrovni o dostatečnosti současných opatření. Ve skutečnosti lze očekávat, že už samotný průběh a medializace soudního sporu přiměje vrcholové politiky k přehodnocení vážnosti situace a k přijetí razantnějších opatření v boji proti změně klimatu.

Stát sice sepisuje akční plány, legislativní návrhy, dotační výzvy apod., vše je však zoufale nedostatečné a emise skleníkových plynů v posledních letech dokonce rostou. Boj proti klimatické změně není jako boj s dalšími negativními jevy – chudobou, kriminalitou, korupcí apod. Pokud podle mezinárodního expertního panelu IPCC nepřijmeme razantní opatření v následujících 10 letech, nebude už cesty zpět. Klimatická žaloba žádá, aby se opatření podnikaná Českou republikou dostala do souladu s cíli Pařížské dohody. V praxi to znamená podstatně zvýšit ambice v oblasti snižování skleníkových plynů (teď a tady, ne se vymlouvat na výhled do roku 2050) a zároveň se začít za využití přírodě blízkých postupů na všech úrovních skutečně připravovat na dopady klimatické změny (i když to nebude po chuti velkým zemědělcům nebo betonářům).

V žalobě se namítá zásah do práv (základních lidských práv i jiných subjektivních práv) žalobců způsobený nečinností, příp. nezákonnými zásahy státních orgánů, a také porušování mezinárodních dohod českou státní správou. Žalovanými jsou Ministerstvo životního prostředí, Ministerstvo průmyslu a obchodu, Ministerstvo zemědělství, Ministerstvo dopravy a Vláda České republiky. Kompletní text žaloby si můžete prohlédnout zde.

Žalobu financují hlavně členové spolku a individuální dárci. Mimo to jsme také získali finanční grant od Center for Climate Integrity, který nám pomohl pokrýt náklady na přípravu a podání žaloby. Příjmy a výdaje spolku jsou přehledně evidovány na transparentním účtu spolku.

Když vyhrajeme, může soud státu uložit, aby:

1. se zdržel kroků, kterými evidentně ohrozí splnění závazků České republiky v oblasti ochrany klimatu (např. udělováním emisních výjimek největším producentům CO₂),
2. Politiku ochrany klimatu a další koncepční dokumenty uvedl do souladu se závazky České republiky,
3. svůj závazek dle Pařížské dohody upravil způsobem, který zamezí nebezpečné změně klimatu,
4. své nástroje ochrany klimatu (např. dotační programy) uvedl do souladu se svými koncepčními dokumenty nebo aby posílil adaptační opatření,
5. obětem změny klimatu (např. zemědělcům) byl přiznán nárok na nápravu a pomoc při zavádění potřebných opatření

V případě úspěchu bude žaloba představovat silný impuls státním orgánům být důslednější při ochraně českých občanů před změnou klimatu, a
důležitým precedentem pro obdobné případy u nás i v zahraničí. Spolek Klimatická žaloba ČR pak bude dohlížet nad dodržováním soudem uložených povinností.

V případě neúspěchu na Městském soudu v Praze se obrátíme na Nejvyšší správní soud a posléze případně i na Ústavní soud. Český právní řád však poskytuje relativně omezené prostředky, jak se porušení našich práv z důvodu nedostatečné reakce státu na klimatickou krizi domáhat. Jakkoliv jich využijeme bezezbytku a s nejlepší dosažitelnou expertízou, případný neúspěch v právním sporu nevypovídá o oprávněnosti kauzy. O její legitimitě není pochyb. Neúspěch by vypovídal pouze o tom, že se nám nepodařilo domoci se našich práv a oprávněných nároků soudní cestou. Přesto však samotné podání žaloby může přinést výsledky:

1. I zamítavý rozsudek může obsahovat uznání našich dílčích tvrzení a nároků. 
2. Rozšíříme povědomí o klimatické krizi a o odpovědnosti vlády za boj proti jejím příčinám a projevům mezi širší veřejnost.
3. Stát si i v případě neúspěchu uvědomí své povinnosti a také fakt, že je zde podstatná skupina lidí, kteří jsou odhodláni se svých práv domáhat i soudní cestou.
4. Bez ohledu na výsledek se při přípravě žaloby mobilizuje občanská společnost, vzniknou cenná přátelství a spojenectví lidí cítících odpovědnost za naši společnou budoucnost.

Ano, základní funkcí soudní moci je ochrana práv občanů. Pokud někdo jejich práva porušuje nebo ohrožuje, může mu soud nařídit, aby v tom přestal, ať je to třeba samotná Vláda nebo její ministr. A protože má stát z mezinárodního a ústavního práva nejen povinnost občany a přírodu nepoškozovat, ale také je aktivně chránit, může soud státu uložit, aby své právní povinnosti v určité lhůtě začal plnit. Soud pouze nemůže rozhodovat o politických opatřeních sám ani uložit státu přijetí konkrétního opatření (např. konkrétní výši dotace pro konkrétní osoby).